Ame 雨
8. 5. 2009
Už dávno nepršelo přímo lilo. Proudy vody valící se z nebe bičovali tvář červenovlasého muže, který utíkal městem se zoufalým výrazem ve tváři. Kam si jen mohl jít? Musím tě najít. Jen tyto dvě věty se mu honili rozbouřenou myslí. Měl o něj strach, vypadal tak sklesle a smutně, když odcházel navíc to co řekla Rukia. Bál se aby neudělal nějakou hloupost, který by pak litoval a nebo by jí spíš litoval on. Nedokázal si představit svět bez něj. I, když si to nikdy nechtěl přiznat.
Zastavil se a opřel se o zeď budovy, snažil se vycítit jeho duchovní energii. Věděl, že jí neumí potlačit, jenže on měl problémy s tím jí vycítit. Byla to zbytečná snaha. Přece věděl kam rád chodil. Rozpomenul se a rozeběhl se co nejrychleji mohl k parku, přestal vnímat bičování deště a větru. Měl teď jen jediný cíl. Altán…
Seděl sám v rohu altánu a třásl se zimou. Slzy pálily za víčky a snažili se dostat ven. Cítil se zbytečný a sám. Ta prázdnota uvnitř jeho duše se rozrůstala, jakoby se z něj měl stát hollow každou chvíli. Musel se pousmát. Ovládl ho měl jeho sílu, ale to bylo všechno co měl. I obklopen tolika lidmi mu scházel jakýkoliv kontakt. Objal si kolena aspoň nějaký kontakt měl. Opřel o ně hlavu a poslouchal šum deště venku.
" Tady jseš" vyrušil ho známý udýchaný hlas z přemýšlení. Neuvěřitelně se mu ulevilo, když ho viděl v pořádku. Druhý chlapec jen zvedl hlavu a prohlížel si nově příchozího. Bílá košile a džíny se mu lepili na tělo nasáklé deštěm, jeho dlouhé červené vlasy měl zplihlé a přilepené na tváři na, které měl ulehčený a šťastný výraz.
" Ani nevíš jak jsem se o tebe bál" vyhrkl a sedl si vedle něj se šťastným úsměvem na tváři. Zrzek vrátil hlavu na svá kolena rozhodnut druhého chlapce ignorovat. " Hledám tě už nejspíš hodinu, venku strašně leje a je tam i zima a tu takhle sedíš. Abys nenastyd, vem si tu bundu na sebe a" měl toho na srdci určitě víc, jenže byl přerušen.
" Mlč, ty seš to tu kdo by moch nastydnout" řekl Ichigo a přehodil přes něj svou bundu. Renji musel být promoklý až na kost, ale byl šťastný, že ho našel ovšem teď vypadal jak dítě ze školky, kterýmu vysvětlujou názvosloví kyselin.
" Ichigo" vydechl, byl mu tak blízko, že cítil jeho dech na krku, když kolem něj dával svou bundu, která tak krásně voněla. Voněla po něm a on musel přimhouřit oči aby z té vůně nezešílel. Jenže bylo už zřejmě pozdě.
" Omlouvám se, že si mně musel jít hledat" řekl potichu. Najednou byl rád, že tu s ním byl, že aspoň někdo si o něj dělá starosti, že aspoň pro někoho není zbytečný.
" V pořádku, seš můj přítel udělal jsem to rád" usmál se a obejmul ho. Věděl, že ho něco trápí, ale nechtěl ho nutit k tomu aby mu to říkal, dokud nebude chtít sám.
" Děkuju" zašeptal do šumu deště a přitiskl se k jeho vypracované a teď mokré hrudi. Renji se jen usmál a pevně ho u sebe držel. Z němého důvodu se oběma tento dotyk líbil a nechtěli se odtáhnout od toho druhého. Renji ho jednou rukou jemně hladil po zádech a druhou ve vlasech. Ichigo rukama bloudil po jeho svalnatých zádech a dýchal mu na krk. Něco v něm ho pobízelo se k němu přitisknout rty a poslechnout si ten vzdech. Snažil se odporovat, ale moc dlouho mu to nešlo. Nejdřív rty jen lehce přejede jeho jemnou kůži a sleduje jeho reakci. Přivřel oči, pootevřel rty a na zádech mu naskočila husina. Pousměje se a tentokrát jemně přejede jazykem po krku k uchu a jemně stiskne ušní lalůček, odpovědí je mu slastné vzdychnutí a pevnější sevření jeho paží.
" Hraješ si s ohněm" vydechl ze sebe vzrušeně Renji.
" Myslíš, že uhořim?" ušklíbnul si škádlivě Ichigo a znova ho provokativně kousl do ušního lalůčku. Renji přivřel oči a posadil si Ichiga na klín. Ten se jen usmál a přitiskl se mu na rty. Jen si chvíli hrály s rty toho druhého až si nalezli cestu až dovnitř do úst, kde přesunuli hru k jazyku. Ichigo Renjiho jemně hladil po krku a zádech, zatímco co Renji se pilně věnoval jeho hrudi a zádům.
" Víš cítil jsem se sám, strašně sám, strašně to bolelo" vydechl Ichigo smutně a opřel se o Renjiho čelo svým.
" Blázínku, vždycky jsem tu pro tebe" usmál se Renji a jemně ho políbil.
" Děkuju" usmál se dal mu pramen rudých vlasů za ucho a vrátil se ke hře s jeho jazykem. Jenomže tentokrát to byl Renji kdo převzal iniciativu, sjel Ichigovi na jeho krk a jemně po něm kroužil jazykem a rty. Ichigo se marně snažil nevydávat slastné vzdechy. Zajel do jeho mokrých vlasů a zmáčkl je až z nich tekla vody, která mu kapala na rozpálené tělo. Slabě zasténal a zaklonil hlavu.
Přejel mu rukou po hrudníku a dál bloudil jazykem po jeho krku. Ruce druhého chlapce mu stáhli mikinu, kterou na něj před tim daly a teď se snažili svlíknout i jeho košili. Jenže ruce se mu chvěli nedočkavostí a musel přijmout pomoct majitele košile s jejím svlíknutím. S košilí na zem spadla i Ichigova košile od školní uniformy.
Položil ho na zem a jazykem si hrál s jeho bradavkami. Renji mu pevně zatínal prsty do vlasů a jemně za ně tahal, prohýbal se a vzdychal vzrušením. Ani jednomu nebyla zima, naopak na jejich spáncích se tvořili kapky potu. Během dalších pár chvil ze sebe navzájem sundali zbytek oblečení, nepřestávali hladit a laskat jeden druhého, jakoby ho neměli dost a chtěli víc.
Opřel si ruce na podlahu vedle jeho hlavy naskytl se mu pohled do očí zatřených touhou a nedočkavostí, jeho nohy se mu omotali kolem pasu a jemně se přitáhnul jeho vzrušenému mužství. Renji vzrušeně vydechl jemně přitiskl své rty na jeho a jemně a pomalu do něj vnikl. Nechtěl mu ublížit a ta čekal až si na něj zvykne, na štěstí pro něj na tom Ichigo byl stejně jako on a byla pro něj muka čekat. Pohnul se proti jeho bokům a dál se prohýbal a sténal nad dalšími přírazy. Nevěděl jak dlouho ještě vydrží do něj takhle vnikat.
Poslední příraz a parkem se rozlehl tlumený výkřik rozkoše, přestalo pršet a příroda utichla, mračna se začala trhat a na nebi vysvitli hvězdy.
" Pudem domů, přestalo pršet" usmál se šťastně Ichigo a vášnivě políbil svého přítele, milence a oporu…………
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář